V roce 1997 vydala Světová komise chráněných oblastí IUCN publikaci Zásady pro ochranu jeskyní a krasu. Materiál byl sestaven a připraven Pracovní skupinou ochrany jeskyní a krasu. Autoři shrnuli do 31 zásad nejdůležitěji aspekty ochrany krasových oblastí, krasových jevů včetně jeskyní i vlastního krasového procesu. Tyto zásady jsou doporučeními pro všechny, kteří se při výkonu své činnosti dotýkají vývoje a ochrany krasových uzemí. Nejedná se pouze o pracovníky ochrany přírody, ale rovněž o projektanty územních plánů a managementových zásahů v těchto oblastech, vodohospodáře, pracovníky báňské správy a mnohé další.
Seznam zásad pro ochranu jeskyni a krasu
Účinné plánování v krasových oblastech vyžaduje úplné ocenění všech ekonomických, vědeckých a lidských hodnot v kontextu místní kultury a politiky.
Neporušenost každého krasového systému závisí na vzájemném působeni země, vody a vzduchu. Každé narušeni těchto vztahů pravděpodobně má nežádoucí dopady a mělo by být podrobeno důkladnému zhodnocení vlivu na životní prostředí.
Správci pozemků by měly vždy zjistit rozsah sběrného povodí každé krasové oblasti a měly by být vnímaví k možným vlivům jakékoliv aktivity uvnitř povodí, i když není prováděna přímo na krasovém území.
Destruktivní činnosti jako lomové dobývání nebo výstavba vodních přehrad by měly být v krasových oblastech umístěny tak, aby byly minimalizovány střety s ostatními zdroji či s vlastními hodnotami území.
Znečištění podzemní vody v krasu představuje zvláštní problém a mělo by být vždy minimalizováno a sledováno. Tento monitoring by měl být spíše událostní než pouze v pravidelných intervalech. Během událostí jako jsou bouřky a záplavy dochází k transportu většiny znečisťujících látek krasovým systémem.
Všechny způsoby využívání krasových oblastí člověkem by měly být plánovány s minimalizovanými nežádoucími dopady, a monitorovány. Tím budou získány poklady pro rozhodováni v budoucnosti.
Přestože jsme si vědomi, že mnoho krasových jevů, obzvláště v jeskyních, nelze obnovit, správný management by měl vyžadovat, pokud je to možné, obnovu zničených jevů.
Vývoj jeskyní pro účely turistiky vyžaduje pečlivé plánování včetně posouzení udržitelnosti. Kde je to vhodné, měla by mít přednost obnova zničených jeskyní před zpřístupněním nových jeskyní pro veřejnost.
Státy by měly zajistit, aby reprezentativní výběr krasových oblastí byl vyhlášen jako zvláště chráněná území (hlavně vyšších kategorií), což umožňuje zabezpečit dlouhodobou a účinnou péči o tato území.
Přednost v ochraně by měla být dána krasovým oblastem a územím s vysokou přírodní, sociální a nebo kulturní hodnotou, s širokou varietou hodnot v jednom území, s minimální prodělanou degradací životního prostředí, a nebo typu, který ještě není zahrnut v chráněných oblastech státu.
Kde je to možné, melo by chráněné území zahrnovat celé povodí krasové oblasti.
Tam kde takový rozsah není možný, měly by řízení životního prostředí, územní plánováni, vodohospodářství a ostatní správní činnosti na území celého povodí být směřovány k zabezpečení množství a kvality vody vstupující do krasového systému.
Veřejní činitelé by měli identifikovat krasové oblasti, které nejsou zahrnuté v chráněných územích, a vzít v úvahu zabezpečení hodnot těchto oblasti takovými prostředky jako řízené plánování, programy veřejné výchovy, nástupnickými dohodami a smlouvami.
Managementové agentury by se měly snažit rozvinout svou odbornou kvalifikaci a schopnost o krasový ma¬nagement.
Správci krasových oblastí a území konkrétních jeskyní by měli chápat, že tyto krajiny jsou složité třírozměrné celistvé přírodní systémy skládající se z horniny, vody, půdy, vegetace a atmosféry.
Management krasových oblastí by měl být zaměřen na uchování přírodních toků a koloběhů.
Správci by měli chápat, že v krasovém území se činnosti prováděné na povrchu mohou dříve či poz-ději přeměnit v dopady přímo pod zemí, nebo níže po proudu.
Prvotřídní mezi krasovými procesy je stupňovitý gradi¬ent kysličníku uhličitého od jeho nízké hladiny ve vnější atmosféře, přes vysoce zvýšenou úroveň v půdním vzduchu, ke snížené hladině v jeskynních chodbách. Zvýšena koncentrace půdního kysličníku uhličitého závisí na kořenovém dýcháni rostlin, mikrobiální aktivitě a na zdravé fauně půdních bezobratlých. Tato stupňovitost musí být uchována pro účinnost rozpouštěcích krasových procesů.
Mechanismem, kterým je tohoto dosaženo, je vzájemná výměna mezi vzduchem a vodou, která probíhá mezi povrchem a podzemním prostředím. Tudíž ma¬nagement množství a kvality jak vody tak vzduchu je základním kamenem účinného managementu v regi¬onálním i místním měřítku. Rozvoj na povrchu musí brát v úvahu vodní infiltrační cesty.
Hranice povodí běžně přesahují za hranice hornino¬vých jednotek, ve kterých probíhají krasové procesy. Celá síť krasového odvodňování by měla být určena plánovanými barvícími zkouškami a mapováním jes¬kyní. Mělo by být chápáno, že hranice těchto rozsáhlých povodí se může výrazně měnit v závislosti na počasí, a že opuštěné jeskynní chodby mohou být znovu aktivovány po silných deštích.
Více než v ostatních krajinách musí být systém mana¬gementu celého povodí přijat v krasových oblastech. Činnosti prováděné v určitých místech mohou mít široké důsledky v povodí následkem snadného přenosu materiálu v krasu.
Management půdy musí být zaměřen na minimalizaci erosivní ztráty a změny takových vlastností půdy jako provzdušnění, agregátová stabilita, obsah organické¬ho podílu a zdravá půdní biota.
Měl by být udržován stabilní přírodní vegetační pokryv, protože je základem prevence před erozí a k udržení rozhodujících vlastností půdy.
Zřízení a správa krasových chráněných oblastí může přispět k ochraně kvality i vydatnosti zdrojů podzemní vody pro lidské využití. Ochrana povodí je nezbytná jak na krasovém povrchu tak i na souvztažných nekrasových horninách. Činnosti uvnitř jeskyní mohou mít škodlivý účinek na kvalitu podzemní vody v regionu.
Management by měl být zaměřen na udržení přírodních přenosových rychlostí a kvalitu kapalné fáze včetně plynů, skrz propojenou síť puklin, prasklin a jeskyní v krasu. Povaha vstupujících materiálů musí být pečlivé zvažována z důvodů vyloučení nepříznivých dopadů na kvalitu vzduchu a vody.
Těžba hornin, půdy, vegetace a vody jasně naruší procesy které vytvářejí a uchovávají kras a proto jako takové musí být pečlivě plánovány a uskutečňovány s minimalizovanými dopady na životní prostředí. Do¬konce očividně drobná činnost odstraňování kamenů z vápencového povrchu nebo jiných škrapů z důvodu výzdoby budov a zahrad má drastické dopady a měla by být předmětem stejné kontroly jako jakýkoliv větší těžební průmysl.
Pokud je to praktické uměle zavedené režimy řízeného vypalováni v krasových oblastech by měly napodobit ty, ke kterým docházelo přirozeně.
Přestože je žádoucí, aby bylo umožněno lidem navštívit a ocenit krasové jevy (jeskyně) musí být vzhledem k významu a zranitelností mnoha těchto jevů věnována velká péče minimalizací poškození obzvláště, když dochází k její kumulaci časem. Plánování manage¬mentu by mělo chápat tuto skutečnost a kontrola pro¬vozu by se měla snažit sladit návštěvnost s podstatou příslušného zdroje.
Mezinárodni, regionální a národní organizace zabývající se aspekty ochrany a managementu krasu by měly chápat důležitost mezinárodní spolupráce a měly by celou svou silou rozšiřovat své znalosti a dělit se o ně.
Dokumentace politik ochrany a managementu jeskyní a krasových území by měla být podporovaná a tyto strategie široce zpřístupněny napříč státní správou.
Měly by být připraveny databáze jeskyní a kraso¬vých uzemí zahrnutých v chráněných oblastech, ale rovněž identifikující významnější nechráněná území která zasluhují ocenění. Krasové hodnoty existujících i možných území Světového dědictví (World Heritage site) by měly být obdobně zaznamenány.
Watson John, Hamilton-Smith Elery, Gillieson David and Kiemna Kevin (Eds.), 1997. Guidelines for Cave and Karst Protection, IUCN, Gland, Switzerland and Cambridge, UK, 63 pp.
